iRegiony "Myslel jsem, že v té kapele zpívá holka", Nov'13

vydáno: 13.11.2013
Ondřej Leinert


Praha, Londýn /ROZHOVOR, VIDEO/ - Je to slušná shoda okolností: zatímco v kině Lucerna ve středu večer promítají další snímek z festivalu filmů s gay, lesbicko, bisexuální a trans tematikou Mezipatra, ve Velkém sálu Lucerny bude ve stejnou dobu hrát britská kapela Placebo. Trojice, která svými obdobně stylizovanými texty a nezaměnitelnou postavou frontmana Briana Molka patří už skoro dvacet let k výrazným jménům britské alternativní rockové scény.

Neprovokují sice tak jako dřív. Čtyřicetiletému „tatíkovi" Brianovi lze na letošní desce Loud Like Love klidně vyčíst opakování se a usedlost. Pořád ale platí, že Placebo jsou kapela, kterou si stačí jednou poslechnout, a spolehlivě je pak vždy poznáte. Povídal jsem si s jejich nejmladším členem, kalifornským bubeníkem Stevem Forrestem.


Placebo byli přes deset let jasná trojka: Brian Molko, Stefan Olsdal a Steve Hewitt. Všichni tři řadu let spolu, zhruba stejně staří, byť každý z úplně jiného prostředí. Když v roce 2007 odešel kvůli hudebním a osobním neshodám bubeník Steve, bylo to docela překvapení. A další přišlo, když jste ho nahradil vy, jednadvacetiletý chlápek „odkudsi z Kalifornie." Jak se to celé seběhlo?

Byl jsem v kapele nazvané Evaline a třikrát jsme Placebu předskakovali. Když na začátku roku 2007 Evaline opustil a nějaký čas nato jsem se dověděl, že Placebo hledají bubeníka, poslal jsem jejich managementu malý sestřih mých vystoupení. Druhý den mi zvoní telefon a v něm se ozývá: „Ahoj, tady Brian z Placeba." Zeptal se mě, jestli bych byl ochoten přijet do Londýna. Vzal jsem paličky a rovnou se tam přestěhoval. Tím jsem asi docela udělal docela dojem (směje se).


Placebo jsou sice úspěšní v Evropě a v Austrálii, ale o tom, že by nějak zvlášť bodovali v Americe, jsem nikdy neslyšel. Jak populární tam byli?

V Americe je to v podstatě underground. Koncerty, na kterých jsme jim s Evaline předskakovali, nebyly produkčně nijak velké, ale hudebně mě to hodně bavilo.


Vy sám jste předtím Placebo poslouchal?

Abych pravdu řekl, vůbec jsem je neznal. Poprvé jsem si je poslechl, když jsem jel na koncert, co jsme s nimi měli hrát. Pustil jsem si desku a myslel jsem si, že v té kapele zpívá holka. Pak jsem dorazil a byl jsem docela překvapený.


Takže si asi dobře pamatujete vaše první setkání…

To ano, jako by to bylo včera. Byli jsme na turné, zrovna jsme dorazili do Phoenixu, zaparkovali za klubem a já začal tahat bubny. Když tu přišel takový drobný, elegantní člověk a podal mi lehce roztřesenou ruku. Začali jsme si povídat, došlo mi, že to asi bude zpěvák. Mluvil úplně jinak než týpci, které jste běžně potkávali po kalifornských klubech: se skotským přízvukem, zároveň ohromně spisovně. A zrovna tak Stefan. Bylo jim přes třicet, mně devatenáct. Takže můj první dojem byl pubertální údiv: Wow, tihle chlápci jsou fakt sofistikovaní!


Jak vás pak za nějaký čas mezi sebe přijali?

Naprosto v pohodě. Myslím, že bylo dobře, že jsem je poznal jako tu kapelu ze společného koncertu ve Phoenixu. Kdyby to bylo tak, že nastupuji do velké skupiny, z které jsem posazenej na zadek, kdoví, jak bychom si k sobě hledali cestu. Takhle jsem byl hned jedním z nich.


Když jste si je začal naposlouchávat, která skladba vás nejvíc chytla?

Líbí se mi všechny jejich starší věci, ale asi nejoblíbenější je vůbec první song, který jsem od nich slyšel naživo: Drag (z alba Meds z roku 2006 pozn. red.)


A jaký je váš favorit z nové desky Loud Like Love, kterou jste nahrávali už společně?

Mám ji rád celou.


Kdybyste měl ale vybrat jedinou skladbu…

Pak by to asi byla Exit Wounds, má skoro dvouminutové elektronické intro, v kterém Brian spíš tak recituje, než zpívá. A pak přijde náhlá změna: a tenhle okamžik mě vždycky nakopne. To je jedna z těch chvil, kvůli kterým děláte muziku. Všechno z vás v ten moment spadne.


Teď máte před sebou mimo jiné i koncert v České republice. Pamatujete si ještě něco z vaší předchozí návštěvy?

Vím, že jsme hráli na jednom festivalu (královéhradecký Rock for People v roce 2009 pozn. red.), ale všechno to bylo tak rychlé, že už mi to bohužel splývá. Stává se, že s kapelou během jednoho týdne hrajeme v šesti zemích, cestování je úžasná věc, ale fakt je, že málokdy máte příležitost poznat ta místa víc.


Už šest let žijete v Británii, jak se vám jako Američanovi zamlouvá tamní hudební scéna?

Mám rád hodně britských skupin: hodně fandím Arctic Monkeys, beru taky Bloc Party nebo Radiohead. A fantastický skladatelský talent je Jake Bugg (devatenáctiletý písničkář, kterého někteří kritici přirovnávají k Johnnymu Cashovi , 1. prosince přijede i do Prahy, hraje v Lucerna Music Baru pozn. red.). A samozřejmě, poslechnu si rád i nějakou tu britskou klasiku (směje se).


To znamená?

Led Zeppelin, Pink Floyd, The Who…


Věříte, že by do Spojených států mohla přijít ještě jedna britská hudební invaze? Byť tu s Beatles a Rolling Stones z poloviny 60. let už asi těžko něco překoná.

Stát se může cokoli. Osobně nepatřím ke skeptikům, kteří čekají, že už to bude jenom horší a horší. Naopak, příštích pět let bude skvělých. Internet sice tenhle trh hodně změnil, ale myslím, že stahování hudby už zdaleka není tak cool, jako bylo ještě před pár lety. A kdybych měl říct, jestli přijde nějaká nová vlna? Myslím, že by se zase mohlo něco zásadního stát na grungeové scéně.


Obvykle slýchám, že s Kurtem Cobainem a Nirvanou to všechno začalo i skončilo…

Já taky, ale myslím, že grunge bude zase jednou v kurzu.


Trojice, která umí zaujmout: Placebo

Je britská nezávislá rocková kapela hrající od roku 1994

Hráli sotva rok, když si je jako předskokany vybral na turné David Bowie

Hned od začátku na sebe poutali pozornost netradiční kombinací glamrocku 70. let s britpopem, výraznými melodiemi a příměsí elektroniky

Kapela dvakrát změnila bubeníka, ale v jejím čele po celou dobu zůstává kytarista a basák Stefan Olsdal a hlavně vůdčí osobnost, na první pohled hlasově i vizáží nezaměnitelný zpěvák a kytarista Brian Molko, Belgičan z několikanárodnostní rodiny, který vyrůstal ve Skotsku, Libérii či Libanonu, zároveň androgynní typ, jenž byl zpočátku přirovnávan právě k Davidu Bowiemu

Vydali sedm alb. Nejnovější nazvané Loud Like Love letos v září.